Den první

26. května 2009 v 17:49 | Václav |  Archiv
Bernského honiče si vybrala panička na základě okamžitého popudu v čevnu 2007 a pak už šlo vše ráz na ráz. Nejprve následovalo mé lehké oťukávání a brzy pak položení jedné z těch otázek, jejichž zodpovězení ovlivní váš život nadlouho dopředu: "Pořídíme si pesu, co ty na to?" Diskuse byla poměrně krátká, protože jednak mám pro psy také slabost, jednak se těžko bránít někomu s tak spontánním nadšením a rozhodností. Přislíbil jsem tedy všestrannou podporu a spolupráci a s odstupem téměř dvou let můžu říct, že jsem toho rozhodnutí ani jednou nelitoval a že bez něj by byl náš život výrazně chudší.
Výběr byl zcela v paniččině režii a její volba nás zavedla v horkém a na bouřky bohatém létě 2007 až na pro nás dalekou Moravu. Nejednalo se o obyčejný vrh, nýbrž o potomky respektovaného šampióna Edwarda Bencilly (http://edwardbencilla.wz.cz). Formálně pochází naše Ferda z chovné stanice Olaska (http://www.olaska.wz.cz), po které má i své původní jméno - Gloria Olaska-, nicméně my jsme ji vyzvedávali v domě její maminky.
Od počátku jsme měli jasno v tom, že chceme fenku a po příjezdu se nám tak otevřely tři možnosti, tři překrásné exempláře Bernského honiče ve věku cca 8 týdnů s nezaměnitelnýma dlouhýma ušima. Kdo jste někdy vybíral mezi štěňaty, které si odvezete domů a které necháte navždy za sebou, víte, jaká Sofiina volba to je. Nicméně i v této situaci zachovala panička pevné nervy a rozhodla se pro psi holčičku, která se prý jevila jako největší osobnost (což v praxi znamenalo, že s námi jako jediná nechtěla mít nic společného a pokaždé, když se někdo z nás pokošel jí vzít na klín a pochovat, tak se usedavě rozplakala a usilovně se drala pryč). Štěněcí přezdívka téhle mladé dámy byla Drsoňka, ale jak jsme zjistili poměrně záhy, neodpovídala příliš její povaze. Ostatně jméno jsme měli vybrané dopředu, ani Drsoňka ani Glorie, ale jedině Ferda. A kdyby chtěl někdo namítat, že je to jméno spíše pro psa než pro fenku tak věřte, že tohle jsme od té doby slyšeli mockrát a nikdy nám to nevadilo a nezačne ani teď.
Po vyřízení nezbytných formalit jsme se s novým rodinným přírustkem vydali na dlouhou zpáteční cestu vlakem do Prahy. S dvojím přesedáním a neplánovaným zastavením vlaku na více než půl hodinu kvůli bouřce se maličká Ferda vypořádala bravůrně. Během celé cesty snad ani jednou nefňukla, ačkoliv vyděšená jistě byla a chvilkami se křečovitě třásla. Když už toho na ní bylo moc, vsoukala se do mošničky, kterou jsme pro ni měli připravenou (a ze které posléze velmi rychle odrostla) a odtamtud na nás vrhala zvídavé pohledy.
První noc v Praze strávila Ferda ve svém letenském apartmá (jak se dočtete později, těch domovů má podstatně víc a plynule je střídá) a i tady se během večera chovala velice statečně, omezila se sice de facto na jediné místo -příznačně, což jsme tehdy ještě netušili, vedle gauče v obýváku-zato celý večer urputně mordovala svou první hračku (viz galerie).
Na noc jsme ji uložili do jejího pelišku a zkraje to dokonce vypadalo, že by tam mohla i zůstat, ale v noci se v ní v všechen nahromaděný stres uvolnil, usedavě se rozplakala a doždadovala se přístupu k nám do postele, kam si zatím neuměla sama vylézt. Podlehli jsme a určili tak ráz budoucího soužití, v posteli spí Ferda dodnes.